Náš kraj nevyprodukoval jen spoustu skvělých házenkářů, ale taky řadu úspěšných házenkářských rozhodčích. Jedním z nich je Pavel Pluhař z Karviné, jenž to se svým parťákem Tomášem Suchánkem dotáhl až do extraligy.
Jednatřicetiletý Pavel Pluhař v mládí házenou sám hrával. Poté ale s hraním přestal a dal se na kariéru rozhodčího. Přiznává, že ne vždy je tato práce lehká, pískání jej ale velmi baví i naplňuje a byl by rád, kdyby se v jeho stopách vydali i další sudí. „Naverbovat mladé rozhodčí je problém, ale větší problém je, aby se udrželi a makali na sobě,“ říká v rozhovoru pro mskhandball.cz.
Pamatujete si, co vás k pískání přivedlo?
Láska k házené. Od páté třídy jsem hrál házenou, a když jsem skončil jako hráč, nechtěl jsem ji definitivně opustit. Koketoval jsem s myšlenkou trénování, ale pak přišla možnost zkusit pískat.
Kdy jste začal pískat? A jaké byly vaše začátky?
S pískáním jsem začínal hned, když jsem skončil s hraním. Do dorostu už jsem nešel a začal hned v 16 letech pískat. Takže už je to patnáct let. Začátky byly super. Dostali jsme se na spoustu turnajů, začínalo nás jako mladých opravdu hodně a poznali jsme tak spoustu skvělých lidí. Samozřejmě to nebylo vždycky tak růžové, hlavně ze strany trenérů a diváků, kteří mladé rozhodčí moc neberou.
Jaký je váš vrchol, kterého jste coby rozhodčí dosáhl? A láká váš ještě něco, co se vám nepovedlo?
Aktuálního vrcholu kariéry dosahujeme teď. Opět jsme se probojovali do skupiny 1B, což v praxi znamená, že jsme delegování mimo jiné na zápasy Extraligy mužů a MOL Ligy žen. Dalším cílem je postup do 1A skupiny, kde už je nasazování nejvyšších soutěží pravidelné.
Co je pro vás, jako pro rozhodčího, nejtěžší?
Aktuálně je to nedostatek času. Máme roční dítě a sezona je v plném proudu, zabere prakticky každý víkend. Někdy sobotu i neděli. Pokud bych se zaměřil přímo na situace na hřišti, mám občas problém být dostatečně průbojný v prosazování rozhodnutí.
Rozhodčí jsou častým terčem kritiky hráčů i fanoušků. Pamatujete si na nějaký nejvyhrocenější zážitek, který jste coby rozhodčí zažil?
Ta frustrace ze strany trenérů a fanoušků často na rozhodčí směřuje. Když je zápas opravdu hodně vyhrocený, může se stát, že některý z fanoušků zajde za pomyslnou hranu a člověk musí situaci řešit s pořadatelskou službou, vyvádět fanouška z haly, případně se nechat doprovázet. Ale to se nestává často. U trenérů často po zápase emoce vychladnou, nezřídka kdy se omluví, případně se ta situace rozebere. S fanoušky se po zápase člověk teoreticky nepotká, takže se nám ještě nestalo, že nás někdo konfrontoval. Jednou už jsem měl „obtáhnuté” auto klíčem a některé odchody ze hřiště byly ostřejší, ale s tím asi musí člověk počítat.
Rozhodčí nebývají moc často chválení. Přesto, co vás na té práci nejvíc baví?
Chvála může přijít ze strany delegáta, který jako odborník rozezná dobré a špatné momenty v zápase. Jsou trenéři, kteří umí pochválit i po prohraném zápase. Není jich sice mnoho, ale najdou se takoví. Ale jako rozhodčí do toho zápasu nechodím s tím, aby mě někdo chválil. Snažím se vždy udržet jednotnou linii na obě strany. To mě na tom stále baví. Najít ten tenký balanc v rozhodování, aby to bylo na obě strany spravedlivé. Občas je člověk benevolentnější, občas přísnější, ale musí držet linii pro oba týmy.
Rozhodčích není nikdy dost – a těch kvalitních už vůbec ne. Čím byste nalákal nové zájemce?
Pravda je, že ta fluktuace je ve sboru rozhodčích velká. Někdo odchází, protože ho to prostě nebaví, jiný proto, že si nechce nechat nadávat. Jak jsem říkal, že když jsme začínali, bylo nás spousta mladých rozhodčích. Když bych se zpětně podíval, kolik nás zůstalo, asi bych to spočítal na jedné ruce. Naverbovat mladé rozhodčí je problém, ale větší problém je, aby se udrželi a makali na sobě. Lákadlem by mohla být jako u mě láska k házené. Navíc člověk může cestovat, třeba i po Evropě. A pokud bude opravdu dobrý, třeba to dotáhne tak daleko, jako naše nejúspěšněji dvojice, která se dostala až na olympiádu.
Prozraďte nám, co děláte, když se netočíte okolo házené?
Většinu volného času se snažím věnovat rodině. Máme teď roční dceru a to dá zabrat. Ale je s ní sranda a ten čas s rodinou je pro mě odpočinek. Mimo své zaměstnání a házenou se věnuji fotografování, video tvorbě a grafice. Natáčím hlavně svatby a promo videa, fotím rodinné a firemní fotky a tvořím grafiku. Nezbývá mi teď prostor na můj oblíbený volejbal a badminton s přáteli, ale věřím, že si zase někdy čas najdu.